Tak už se rozhodni!

Tak už se rozhodni! (6.díl)

28. august 2012 at 21:19 | Em*
Když jsem dorazila domů, první co jsem uviděla byla má matka, která se evidentně nemohla dočkat až se její dcera vrátí ze školy. Hned co jsem ji spatřila, jsem věděla že není něco v pořádku. Na tváři měla štastný výraz. Ústa se pomalu otevírala a chlubila se svými krásně bílými a rovnými zuby. Než jsem se nenadala cítila jsem její objetí.

"Ne mami!" Vyjekla jsem na ni. "Nepojedu si kupovat šaty na ples. Doma mám ještě ty, které jsem měla na svatbě tety Ivany. Ty mít můžu." Než jsem se zorientovala z jejího telefonátu, objetí a faktu, že jsem ted mohla být vedle Kuby a povídat s sním, a místo toho jsem v máminým autě a jedeme kupovat šaty na ples. To je opravdu zlý sen!
"Zlatíčko, to bylo před třema rokama, opravdu si myslíš že se do nich vlezeš?" Poučovala mě matka. Na tváři se jí obejvil úsměv, který říkal něco jako zase mám pravdu. A já opravdu nesnáším když má pravdu!
"Mami, ty víš že nesnáším nakupovaní šatů!" Snažila jsem se být příjemná, ale pokud to neotočí brzy po ní vyjedu.
Nic mi na to neřekla. Pouze se spokojeně usmívala a dále se věnovala řízení.

"Tyhle jsou dobré mami. Můžu se je koupit?"
"Nechceš si zkusit ještě nějaké jiné? Co když tyto nebudou ty pravé?" Sakra! Myslela jsem, že to mám konečně z krku. Dobře Niky, zkus si ještě jedny ať má radost a můžes odsud vypadnout.
Máma mi po chvíli podala šaty, které si zamilovala hned jak je uviděla. "Být o 10 let mladší hned si je koupím!" Prohlásila. Najednou jsem byla ráda, že je zde semnou. Kdyby nebylo ní, už odcházím z obchodu s těmi modrými. Tyhle zářivě červené šaty ty předešlé totálně zastínily. Ještě, že jsem objevila tyhle dokonalé šaty! Zachvíli jsem se smini nakrucovala v kabince. Zase má matka pravdu! Tyhle jsou opravdu boží!
"Děkuji za tip, mami! Máš opravdu vkus. Ty šaty jsou nádherné!" Vím jak ráda slyší pochvaly když se jí něco povede. Navíc mě se ty šaty opravdu líbí tak proč je nepochválit? Jsou červené až rudé barvy. Sahají zhruba pokolena. Výstřih mají kulatý. Jsou bez ramínek. Už se nemůžu dočkat až si je obleču! Jsou jedním slovem jsou perfektní!

0009218_480_large

Vím, že tenhle díl - jako každý jiný je o ničem. Ovšem jsem tuhle kapitolu musela napsat. Taky chystám jiný druh příběhu. Už to nebude takový sladák, tak doufám, že to bude lepší! :)

Tak už se rozhodni!(5.díl)

4. june 2012 at 21:10 | Em*
Tumblr_m1h510wszn1rsv5x6o1_r1_500_large
Tak krásné loučení jsem opravdu nečekala. Škoda že hned potom odešel aby mě nezdržoval. Jako by ON mě mohl někdy zdržovat. Bylo to jasný jako facka! Miluji ho, šíleně moc ho miluji. Pelášila na autobusové nádraží, abych stihla autobus, který mi jede za 2 minuty. Letěla jsem pořád dál, a nevšimla jsem si že zastávky ke které už asi 3 minuty běžím, že jsem ji minula. Kdyby na mě David nezavolal "Niko, kam běžíš ?" Asi bych utíkala pořád dál a dál. Když na mě volal mým jménem, najednou jsem se zastavila. Otočila se a šla za Davidem.
Autobus naštěstí přijel brzy. David jako správný gentleman mě pustil před sebe. Zřejmě aby si ušetřil otázku typu sedneš si vedle mě? Když jsem si našla místo, David ke mě přišel a zeptal se jestli si může přisednout. Neměla jsem nic proti.
Po chvilce ze sebe David vymáčkl jestli sním nechci jít na školní ples. Byla jsem trochu zaskočená a nevěděla co mám na to říci. Vytáhla jsem si mobil, abych se podívala v jaký den se ples koná a všimla jsem si SMS ve které stálo: "Ahoj andlíku :) dnes jsem na to zapomněl, ale chtěl jsem tě pozvat na ples. Tohle řešit po SMS se mi opravdu nechce, ale jít tam s někým jiným taky ne a nechci riskovat aby to udělal někdo dříve. Budeš odpoledne na FB ? Poslal jsem ti žádost. Promysli si to a zítra mi dej odpověď. Užij si den Kuba :)"
Dalších 30 sekund jsem zírala do obrazovky telefonu a četla si tu nejkrásnější zprávu, kterou jsem kdy dostala. Z mého snění mě vyrušil David. Nebudu hrát divadlo, jdu tam s Kubou a hotovo! Otočila jsem se na Davida a řekla jsem mu rozklapeným hlasem : "Promin, už mě někdo pozval" Z jeho obličeje šlo vidět zklamaní. Podíval se na mě zdrceným obličejem a skoro šeptem řekl : "Můžu se zeptat kdo je ten štastný?" Překvapilo mě, že u slova štastným mě zabolelo v břiše. Jak kdybych někomu uližovala. Vlastně ubližuji právě teď. Ale proč mu to neříct? Na plese mě stejně uvidí. Nadechla jsem se a odpověděla mu : "Kuba. Už vystupuji, ahoj a promin." Usmál se a řekl: " To je dobrý, když byl dříve. Ahoj"

---POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ---
Bavil tě tenhle díl? Budeš číst i příští?

Tak už se rozhodni (SPECIÁL!)

8. may 2012 at 18:09 | Em*

Tumblr_m0efcwymcm1qc9ix6o1_500_large_large

Na animce je film The Vow. Doporučuji se podívat ! :) Někdy v budoucnu bude o něm článek :D

ČÁUTE :)

Pokud si někdo čte můj příběh, který sama píši (Tak už se rozhodni) tak ho možná tento článek zaujme. Říkala jsem si, že vám ukážu přibližný vzhled postav. A řeknu něco o nich. Fotky jsem hledala na úžasné stránce weheartit.com. Bylo obtížné najít postavy, který mají stejný vzhled jak jsem si je představovala. Nejsou stejné, ale podobné ano.
Proč se příběh jmenuje TAK UŽ SE ROZHODNI? Niky je zamilovaná do Kuby, ale zároveň nechce ublížit Davidovi, který o ní má taky zájem. Niky se proto musí rozhodnout, který získá její srdce. Postupně se sblíží jak s Kubou tak i s Davidem.
ZATÍM VŠECHNY NAPSANÉ DÍLY PŘÍBĚHU - chystám změnu v psaní, tak snad to bude lepší.
Jak vlastně vypadají postavy příběhu?

Příběh:Tak už se rozhodni! (4.díl)

9. april 2012 at 18:19 | ->Sísí*
Když jsme si sedli na nejbližší lavičku, která vyčnívala ze zarostlého parku, mi najednou zazvonil telefon.Nevěděla jsem kdo to může být a co po mě chce. A proč mi volá zrovna teď? Vytáhla jsem mobil z kapsy. Jasně, byla to máma. Kdo jiný by mi mohl volat. Nervózně jsem se usmála na Kubu a věnovala se mámě, která na mě řvala do telefonu jako na lesy. Se vztekem jsem telefon málem hodila na zem. Tohle snad není možný ! Proč mi pořád musí komplikovat život ? Kuba na mě koukal, starostlivým a nechápavým obličejem zároveň.
"Musím jít domů" vysvětlila jsem mu. Při těch slovech se mi sevřel žaludek. Holka neblázni! Jsi s ním konečně venku a jdeš rači umývat nádobí ? Zavolám mámě že ho umeju až přijedu. Jestli teď nebo za hodinu, není to jedno ? Nádobí máme, že se nemusím domů vracet ještě měsíc. Než Kuba nestihl zareagovat vykřikla jsem "Nikam nejedu ! Zavolám mámě že tady ještě chvíli pobudu." Kuba se na mě nechápavě podíval. "Jestli chceš," dodala jsem nevozně. Kuba se na mě usmál a promluvil "Andílku, jestli dnes nemáš čas tak se můžeme sejít zítra. Nebo až budeš mít čas."
Stála jsem tam jako přimražená, a cítila jsem jak začínám rudnout. Andílku? Chce se mnou jít ještě ven? Nevěděla jsem co říct. Vevnitř jsem řvala, smála se, vykřikovala, usmívala se a navenek prostě pokerface. Kuba se na mě opět nechápavě podíval. Usmála jsem se na něj a odpověděla jsem mu "Jasně ! Ráda s tebou půjdu znovu ven." Fakt jsem se zmohla jenom na toto ? Uprostřed mé úvahy mě vyrušilo vyzvánění mobilu. Že by zase máma? Podívala jsem se na mobil. NE! Neznámé číslo. Že by konečně pochopila že nejsem malá holčička co musí jít domů hned jak zkončí škola? Toto trvalo. Neznámé číslo ukončilo hovor dříve, než jsem mohla zareagovat. Kuba se na mě opět usmál a řekl "To je moje číslo. Až budeš mít znovu čas ozvi se. Budu čekat." Než jsem se mohla vyjádřit, cokoliv říci byl vedle mě. Udělal to co jsem si tolik přála, ale nikdy nemyslela že to nastane.

-------POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-----

Příběh:Tak už se rozhodni! (3.díl)

29. february 2012 at 16:00 | ->Sísí*
Ve třídě:Položím si věci na lavici a usměji se na Kubu, který si mě nevšímá.Poslouchám učitelku, jak zadává práci a přemýšlím jak dnešek bude probíhat.Kuba se na mě otočí usměje se a pronese "ahoj". S tím nejkrásnějším úsměvem, který znám.Otočím se na něj, hodím ten nejhezčí úsměv který umím, trošku se začervenám a řeknu: "ahoj, jak se máš?". Jakmile to dořeknu podívám se na něj,začne se pousmívat a řekne: "jak bych nemoh mít dobře když sedíš vedle mě". V tom okamžiku jsem začala rudnout, smát se a být naprosto štastná! Pousmál se a věnoval se zpět pokusu,který máme mít do konce hodiny hotový.Po chvilce mi Kuba řekne: "Co děláš po škole? nechceš se projít?" neváhala jsem ani sekundu a řekla "ANO" ! Docela jsem litovala své rychlé reakce. Co jsi o mě bude myslet? Ale je mi to fuk! Jdu sním ven!
----------------------------------------------------------------
Po škole:Vyjdu ze dveří a rozhlížím se kde je Kuba.Jdu o kousek dál,abych nezavazela lidem kteří vycházejí ze stejných dvěří kde tak tupě stojím.Co když si jenom dělal legraci? Co když nepřijde? Přemýšlím si pro sebe.
Najednou na mě někdo skočí.Vylekám se k smrti a zakřičím. Kuba se začne hlasitě smát a já pochvíli taky.Pořád si nemůžu uvědomit,že jdu ven s Kubou.Je to pro mě jako splněný sen.Najednou na mě promluví : "Haloo..jsi tu?" Ptal jsem se tě kam půjdeme. "Aha.. promin..byla jsem trošku mimo, zakoktám a usměju se."

--POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ--
Doufám že příští díl bude aspon o trochu zajímavější :))

Příběh:Tak už se rozhodni! (2.díl)

21. december 2011 at 16:00 | ->Sísí*
Zaměřím se a vidím Kubu! Jdu k němu blíž, se sladkým úsměvem a lehkém zamavání rukou pronesu : "ahoj , taky si zaspal?" Divně se na mě podívá a nevšímá si mě.Znovu se ho ptám : "nemluvíš semnou"? Tentokrát to už nevydrží a zeptá se mě : "My se známe" ? Udiveně se na něho divám a po chvíli zrudnu a zmiznu. Bože! Takovej trapas! Kdy to je přece jeho bratr! Jsou si na sebe tak podobní! Pomyslím si a pořád se cítím trapně.Naštěstí jede autobus,rychle do autobusu než se začne vyptávat kdo jsem.Vlezu dovnitř a hledám si volné místo.Najednou na mě někdo zavolá : Niky, poj'd tady je volné místo. Otočím se a vidím Davida jak na mě mává abych si k němu přisedla. Proč ne? řeknu si.je to od něho milé,že tu nebudu stát jak trubka a hledat si volné místo.David se celou cestu na mě dívá a snaží se ze sebe něco vymáčknout.Jen přemýšlí co a zatím na to nepřišel.Po chvilce se ho zeptám: "jak jde den"? Usměje se na mě nadechne a povídá mi jeho zážitek s ránem.Po 2 minutách už mě to opravdu nudí, ale dělám že ho poslouchám.Nemám ráda když mě někdo ignoruje i když je to sebe víc nezajímavé.A když mi to David chce říct budu ho na půl ucha vnímat.Konečně škola! Pomyslím si.Teď rychle do skřínky abych byla co nejdříve ve třídě.Podívám se na Davida, který pořád vypráví svůj zážitek a řeknu mu ahoj! Než se zorientuje a odpovími, jsem už venku a peláším do školy.Doběhnu do třídy, otevřu dveře a vysvětluji to učitelce. Ta to naštěstí pochopí, i bez jakýkoliv scén. Tvoje místo jsme obsadili.Sedni si třeba za Kubou,bude rád že nebude sedět sám.Tenhle pokus je totiž ve dvojici! Podívám se na Kubu, který vzdychne a přesouvá si věci k sobě. Otráveným pohledem se přibližuji k jeho lavici, ale pravdou je že umírám štěstím! jen jsem zvědavá jak to dopadne..
---------------------------------------------------------------------
--POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ--
----------------------------------------------------------------------
Líbil se vám 2. díl Tak už se rozhodni? Chtěli byste pokračování?

Příběh:Tak už se rozhodni! (1.díl) - Úvod

14. december 2011 at 20:39 | ->Sísí*
VEČER: Ne! Zas se odhlásil aniž bych mu popřála dobrou noc! Brzo mě klepne,nikdy mu nestihnu napsat.Když se konečně odhodlám ho pozdravit, abych nerušila tak mi napíše ahoj a za 20 minut se odhlásí.To je k vzteku! Raději půjdu pryč od toho notebooku nebo bych to musela rozbít.Když si chystám věci celou dobu myslím na Kubu.Jak se usmívál když se procházel po chodbě,jak si povídal s kamarádama.Někdy se taky na mě podívá a já zpanikařím zrudnu a dívám se do země.Najednou slyším že mě přišla zpráva. S nadějí si říkám je to Kuba? Napsal mi? Ženu se k notebooku kdo mi píše. Nadechnu se a otevřu zprávu.Pomyslím si ale ne..To je jenom David, píše mi: už jdu spát tak hezké sny:)).Je to sice od něho milé, ale mám ráda jenom Kubu! Jak mu to říct? Furt si dělá naděje že ho chci,nechci mu ublížit.I mě by mrzelo kdyby mi to Kuba napsal.Budu se sním bavit dál,ale jenom přiměřeně aby si nemyslel že je mezi námi něco víc.Odepíši mu na zprávu a půjdu spát.Zítra vstávám hned v 6.Klid Niky,klid říkám si v naději že mě to uklidní.Bude tam i Kuba,uvidíš Kubu.Vypnu notebook a jdu si lehnout.
----------------------------------------
RÁNO: Probudím se, dívám se na budík a vidím 6:37.Vyskočím z postele a zařvu na celý barák: To ne! Já zaspala! Rychle se obleču,vyčistím si zuby a běžím na autobus.Stojím u zastávky a čekám kdy přijdete autobus abych stihla laboratorky z chemie.letmo se podívám na budovu která se nachází ode mě na levé straně a otočím se zpátky.Podívám se znovu a zřetelněji a vidím...
---------------------------------------------------------------------
--POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ--
----------------------------------------------------------------------
Líbil se vám 1. díl Tak už se rozhodni? Chtěli byste pokračování?
Vím,je to trošku delší a myslím že to nikdo číst nebude,ale nějak mě to chytlo.Těm co to přečetli do konce děkuji,snad se vám to líbilo.
 
 

Advertisement